„Vlastivědná pojednání z druhé poloviny 19. století se zmiňují o tom, že jablonecká pošta se vozila k vlakům do Liberce, Hodkovic či Železného Brodu. Ale proč ne do Rychnova? Důvod byl v tom, že dostavník do Rychnova stavěl na rozcestí u hájovny na Dolní Dobré Vodě a odtud se k vlakům chodilo pěšky. Rychnov totiž v té době ještě vlastní vlakové nádraží neměl. To získal až 16. 7. 1886. Zastávka nebyla ani v Rádle. Stanice „Reichenau-Gablonz“ se nacházela na 144,6 km, v půli cesty mezi Rychnovem a Rádlem, v místě zvaném Buschdörfl. Byl to spíš strážní domek. U něj byla zahrádka a u kolejí ušlapané nástupiště. Tak vypadala ona stanice Rychnov – Jablonec z dávných jízdních řádů, kde ani všechny vlaky nestavěly. Železniční společnosti se místo mezi Rychnovem, Rádlem a Jabloncem jevilo při stavbě jako optimální. Ani jedna z obcí se nezdála být tak významnou, aby stála za vlastní nádraží. Ke stanici bylo odevšad stejně daleko, jenže přístup k ní byl svízelný, místo bylo odlehlé a cesty mizerné. Za nepříznivého počasí se ke stanici nedalo dojet. Až po opakovaných suplikách se roku 1886 rozhodla železniční správa postavit nádraží přímo v Rychnově. A už po devíti letech se z důvodu velkého vytížení muselo rozšiřovat! V roce 1890 se dočkalo své zastávky i Rádlo. Tři dny po otevření rychnovského nádraží skončila téměř třicetiletá existence železniční stanice Rychnov – Jablonec.“

Většinou jsem dojížděl autem, ale několik výjezdů jsem dal vlakem do Rychnova, právě přes někdejší zastávku Buschdörfl, a bylo to moc příjemné. Les v březnu byl nádherný. Jezírka v severní technické části působila téměř jako zjevení. Mirek Horáček se jen usmíval, že o terénu ví dávno. Je fakt s podivem, že ho doteď nikdo nezmapoval. Časem jsem se poučil i o koupališti Riegerbad, otevřeném roku 1936. Když jsem ho mapoval, samozřejmě mě vůbec nenapadlo, že v červnu na závod bude vypuštěné.

Spolupráce s Jizerkami byla moc fajn. Mapa byla hotová víc než dva měsíce před závody. Stavitel Zhaly s rozhodčím Štěpánem kontroly důsledně prochodili a posílali průběžně zpětnou vazbu. Dolaďoval jsem v klidu jen pár drobností, dva zapomenuté šutry v hustníkách a co se změnilo. Nové mapování a čistá kresba jsou vždycky lepší než revize. Jizerky uspořádaly pěkný OŽ 13. 6. 2026 a mapa doufám bude sloužit i dál. Je to tam dobrá zašívárna. Dělal jsem i layout map, a v rámci utopických alternativ došlo i na fiktivní logo včelína, který celou mapu předurčil.

Sprintovka je žrout času. Udělat „jen tak“, „nějak rychle“ apod. moc nejde. Resp. možná jde, ale když pak dojde na editaci, napojení, udělá se vám v lepším případě zle, v horším vznikne problém. Potíž není v tom, jak situaci zjednodušit a interpretovat, ale v tom, že každá čára stejně nakonec musí někam vést a někdo ji musí nakreslit. A těch čar je v mapě strašně moc. Město je vlastně dost velký opruz. Není to moc tvůrčí mapování, spíš nádeničina. Technických míst není mnoho, většinu tvoří hlušina, masa, která je základem mapy. Ve městě není kde spočnout, kde se najíst, kam si odskočit. Lidé na vás koukají. Je to specifické mapování. Hodně věcí jde udělat od stolu, ze streetview, jenže pak je stejně třeba jít na místo a vlézt někomu až pod nos, abyste zjistitli, kudy to jde a kudy už ne, kam až doopravdy to něco vede a kde přesně to končí. A to ze streetview většinou zjistit nejde. Přesto všechno mě rozšiřování obří sprintové mapy Liberce baví. Je to svým způsobem fasinující dílo – teda až na ty úmorné editace. A obdivuji Martijana za tu energii, vůli a úsilí, kterým dotáhl mapu až do dnešního stavu, kdy už v té ploše začíná být hodně zajímavá.